Jak jsem začala s focením + moje úplně první fotky z koncertu! 

Když mi bylo asi 12, napsala jsem si do deníčku, že chci být novinářkou. Důvod byl prostý - chtěla jsem na rozhovorech potkat všechny celebrity, které jsem v té době měla na plakátech v pokojíčku. Nakonec to ale dopadlo trochu jinak. 

Možná to byl osud

Od prvotních myšlenek na kariéru novinářky, které mi běhaly hlavou celou základku, když jsem na školních počítačích tajně stahovala písničky My Chemical Romance (ale vždycky jen pár, víc se mi nevešlo do MP3), jsem se postupně odklonila. Nějak jsem došla k teen nihilist názoru, že nic nemá smysl. 

Každý měsíc mě navíc pohltila vášeň pro něco jiného, která pak stejně rychlým tempem odešla. Třeba jsem se chtěla začít učit finsky a odstěhovat se na horskou finskou chatu, ze které bych jenom pozorovala polární záři, pila Finlandiu (toto není product placement) a poučovala ostatní o lingvistických zákonitostech finského jazyka. 

Tu a tam se taky objevila chuť fotit. Žánr nebyl nijak specifický, obvykle jsem prostě jen chodila kolem domu a fotila kde co. Fascinovaly mě hlavně všechny možné rozpadlé věci. Jenže jsem holka z vesnice a tehdy jsem dala na názory typu "focení tě neuživí" a "najdi si smysluplnější koníček".

Když později přišel čas podávání přihlášek na výšku, krom totálně zmatených voleb, mezi kterými byla třeba veřejná správa, jsem si asi nějak podvědomě vzpomněla na svůj tajný deníček a zkusila žurnalistiku. Na tomhle oboru jsem přeci jen skončila a shodou náhod jsem se divnou oklikou znovu dostala i k focení. 

Ivet fotí art, léta páně 2005 - 2011, kolorováno. 

Ve druháku totiž přišla volba specializace. Minutu před zápisem předmětů jsem seděla u počítače se zaškrtnutým foto praktikem a jakmile se to spustilo, klikala jsem jako o život. Vyplatilo se a na předmět jsem se dostala - ještě aby ne, trhalo mi žíly, že by se do těch 15 míst vtěsnal někdo, kdo by se tam chodil ulejvat a hrát na počítači 2048.

I když ostatní lidi tvrdili, že se na praktiku za ten rok naučili leda tak zmáčknou spoušť, já to měla trochu jinak. Věnovala jsem focení spoustu času i doma, četla články, chodila na random procházky po Olomouci a fotila každou kytku a holuba. 

Postupně jsem zjišťovala, jak fungují základní principy focení a co všechno můžu na svém stroji smrti (čti Canon EOS 100D/foťák pro děti, o kterém na tomhle blogu budou zmínky pořád) nastavit, aby se výsledek přiblížil tomu, co chci. Tak začala doba experimentů s focením 2.0.

Vyber si nejtěžší žánr a nech se zničit

Na praktiku ve škole často přišla řeč na to, jak je těžké něco fotit v horších světelných podmínkách. Asi jsem nějak podvědomě chtěla zjistit, co tak strašného na tom je, což odstartovalo sérii pokusů (a hlavaně omylů) focení v lowlightu.

Zrovna, když už se mnou moje kamarádka Petra odmítala v zimě bloumat po olomouckých ulicích a nechat se zvěčňovat na další a další nepovedené fotky, měl můj kamarád Meikl hrát v Olomouci se svou kapelou The Complication. 

Dál už to asi není potřeba moc rozvádět. Přísahala bych, že jsem si tyhle "památeční" fotky někde uložila, ale při prohledávání složek jsem je ani za boha nemohla najít. Asi bych si zase měla udělat pořádek v počítači a na externích discích, což? Každopádně jsem nějaké vyštrachala na Facebooku The Complication a tady jsou:

Když jsem tohle poslala pár lidem, někteří se docela zhrozili, že to chci sdílet. Nedivím se, ale až tolik se nestydím, a to hlavně z těchto čtyř důvodů: 

• a) je sranda na to koukat,
• b) může to dát naději ostatním začínajícím koncertním fotografům, i když pochybuju, že by někdo byl tak hrozný,
• c) tehdy se mi to líbilo (za to bych se možná měla trochu stydět),
• d) díky tomu, že se mi to tehdy líbilo a bavilo mě to, jsem pokračovala dál.

Po prvním koncertě přišlo pár dalších akcí, ale nikdy jsem neměla potřebu o tom mluvit ani to jakýmkoliv způsobem dávat ven. Když se mě někdo ještě dnes zeptá, co dělám (ať už pracovně, nebo ve volném čase - obojí má co dočinění s focením), pořád mám chuť utéct.

Proto mi mou stránku na Facebooku museli založit kamarádi a pod rouškou důmyslných výhružek mě nutili přidávat aktuální fotky i obepisovat hudební časopisy s tím, jestli bych pro ně mohla fotit. Z Fullmoonu se tehdy ozvali prakticky okamžitě a koncerty pro ně fotím dodnes.

Žádné štěstí začátečníka

Cesta k prvním větším akcím byla krátká i dlouhá zároveň. Pamatuju si, že po menších akcích jsem se nahlásila na koncert Passengera a když jsem přijela na místo, zjistila jsem, že tam na mě nečeká žádný fotopas. To samé se stalo asi o měsíc později na Twenty One Pilots. Prý jsem prokletá, protože se tohle (asi?) tak často nestává a rozhodně ne 2x po sobě. Na oba koncerty jsem se nakonec mohla jít aspoň podívat a z Twenty One Pilots jsem dokonce sepsala report, ale oba jsem probrečela na tribunách. Holt když chceš být těch prvních pár songů v pitu, ani podívaná na sebelepší koncert ti náladu moc nezvedne.

Katarzia, první focení pro Fullmoon.

V lednu 2017 jsem měla jet na Green Day, třetí pokus o velkou akci. Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se to stane nebo ne. Tak tak jsem stihla dojet do Prahy a na místě si vyslechla známou větu: "Vy ale nejste na seznamu jako fotografka." Fotografický bůh zvěčňování koncertů se ale nakonec slitoval a po několika telefonátech se situace vyřešila. Všechno se podařilo vykomunikovat a brány do pitu na první dva songy byly konečně otevřeny.

Dodnes trochu nechápu, že jsem se tam odvážila jet s mojí dřívější technikou, která sestávala z malé brašny se strojem smrti a pevnou "padesátkou". Taky to podle toho vypadá - Billieho useknuté ruce při pozdravu s fanoušky a podobně. Ale i teď, když píšu tenhle článek, si to všechno živě pamatuju. Z pitu jsem vylézala s nepopsatelně krásným pocitem a asi jsem své emoce moc nedržela na uzdě, protože jeden security guy se mému výrazu obličeje dost smál. 

Useknutý Billie. Holt nejsem úplně král kompozice, ale přesto mám tu fotku ráda.

Od té doby se splnila spousta mých fotografických snů, třeba focení na Rock for People. Taky proběhl upgrade techniky, ale o tom se pravděpodobně rozepíšu někdy příště.

Těším se na všechno, co mě ještě čeká, protože cítím, že jsem pořád jen na začátku. Rozhodně toho neumím o hodně víc než kdysi a ani jsem za těch pět let nesežrala všechnu foto moudrost světa. Level sebekritiky popravdě spíš neustále roste. 

Pokud bych to měla zhodnotit zpětně, měla jsem trochu štěstí v původním neštěstí. Všechny chyby a nezdary mě něco naučily. Třeba díky špatnému foťáku jsem musela zapracovat na znalosti programů na úpravu fotek, aby se moje výtvory daly vůbec použít. Perfektně jsem se naučila s nastavením svého stroje smrti, abych věděla, co si můžu dovolit a co ne. To mi pak pomohlo i v práci s lepší technikou. Faily s akreditacemi mě zase naučily to, že se nikdy nemůžu na nic spoléhat a to, že se nevyplatí stresovat se předem - prostě přijedeš a uvidíš.

Tohle všechno nejdřív bylo důvodem k mnoha frustracím, ale že je to vlastně dobrá věc člověku vždycky dojde až zpětně. 

Deep pointy článků mi moc nejdou a poslední odstavce taky ne. Taky pomalu cítím, že zabíhám do témat, kterým se chci věnovat příště. První fotky z koncertu jste viděli, takže jsem splnila to, co slibuju v titulku a můžu to tady ukončit. 

Schválně - která fotka The Complication vám přijde nejhorší? Hlasuju pro prostřední.